Migruju

Haloooo, je tady ještě někdo? Ne? Chápu. Šmarjááá, takovou dobu ticho. Ale - rozhodla jsem opět pouštět do světa čas od času nějaké ty plky. Jen o fous vedle než tu. A tak, kdyby se Vám těch "mouder" zachtělo, následujte mě na holkasdetma.blogspot.cz. Těším se na viděnou!

Elce pelce, kotrmelce

A najednou bylo ticho. Hrobový ticho. A můj tichý poňoukavý hlásek odněkud z hlouby jen nadával: "Tak kurňa Terino, sesmol zase něco!". A že já jsem tak neposlušná, sakryš.... 

Blog byl pro mě ale vždycky radostí. Místem, o které jsem praštila většinou svých nablblých myšlenkových pochodů. Ale jak to tak bývá, někdy přijde nějaká prda z čistýho nebe, kterou se vykolejí dosavadní frčák v zajetých kolejí. A tak se tomu stalo. Šup, rup, výhybka a už jsem frčela směr svět bezblogový. A jak se mi v něm zalíbilo. A co, že se stalo? Prase kozu potrkalo.... Jo a taky rozchod, stěhování, kolej, studentský život, práce, nové a nové tváře... A hlavně veselá Téra...

Co Vám budu vykládat - prostě se mi změnilo dosavadní žití a co bývalo, už není. A já nějak přestala pociťovat tu blogovací touhu. A má to snad cenu, pokud se do toho člověk musí přemlouvat? I když jsem to tak milovala... Prostě jen nechat roztrsat prsty po klávesnici, vypsat se ze svých pomatených myšlenek. A pak takhle pláchnu... Cítím se mírně zahanbena, že jsem ani slova nepípla a najednou mlčela jako hrob.

Kašlu na výhovorky typu "nemám čas". Blbost. Kdyby se mi chtělo, tak jak se mi nechce, tak si jistě čas najdu. Ale momentálně se prostě necítím na velké sdělování a vykřikování plků do světa. Ale není zcela vyloučeno, že se mi takového brzy zase zachce. Třeba přes parádní léto. Až bude čas na výlety, lelkování a sbírání zážitků obouma rukama :-) A já se třeba vrátím mezi mé milé, rozmilé do celého blogového kolečka. Šaty, boty, kabelky, koláče a spoustu vykecávání. Nebo třeba i něco úúplně jinačího. Kdo ví, co prsty tentokrát zatancují. 

Každopádně do té doby Vám všem vehementně mávám. A ptám se - jak jste se tu sakra všichni celou tu dobu měliiiiiii? :-)

Když nemám co na sebe...

Blogerského satana na mě seslat! Hromy, blesky a zástupy hejtrů. Vždyť už uplynulo tolik vody, co tu nový článek bliknul. A jistě zástupy skrápí vyprahlou zemi potoky slz. Ale již neplačte! Dosti bylo nářků. Jsem tu, abych svět obohatila svými moudry. A myslím si, jak oslnivě jsem vtipná. 

A rádoby džouky budou směřovat k problematice mého odívání. Teda ne že by v poslední době bylo, o čem nějak zásadne hovořit. Připadám si v tomto směru poněkud nudná. A když už se odchýlím od vytahaného svetru a kalhot, co jsou zrovna nejblíž, je to důvod pomalu k malé oslavě. A taky zvěčnění. Jenže tu zase vyvstává na povrch další můj vroubek. No která správná blogerína by byla už takovou dobu líná koupit do foťáku baterky? Když už si před tím sama někam šikovně zašantročila nabíječku baterek, hmmm? Takže všechny ty módní poklady musí být prostě servírovany na nevalných mobilních veledílech. 

A prvním z nich je takový rychlé podvečerní zachycení mého pracovního odění. Tentokrát jsem totiž vyrazila prodávat francouzské dobroty na jednu honosnější akci, než běžně na farmářské trhy. Byl jí Čajomír ples, tenhle rok stylově situován do 50. let. A tak jsem si nemohla odpustit mé oblíbené krajkové šaty a zakamuflování své hřívy do falešného mikáda. 

Na svých lýtkách jsem nechala promlouvat lásku...

... v mikádu se cítila překvapivě skvěle. I když mi bylo doporučováno teda hřívu nekrátit. 

Druhým módním veledílem je už taková ta má klasika. Kdy natáhnu už mírně vykajdané černé gatě, k tomu ještě vygajdanější sekáčový svetr a lehkou bundu. Protože si přece namlouvám, že jaro už je na cestě, takže kašlu na tebe, zimní kabáte! A pak mírně mrzu. Protože frajeřina zebe.

Poslední z "troj vokazování" završuje dnešní odění. Kdy jsme se vyjeli kochat tou neodolatelnou sluncem zalitou Prahou. A byla fakt sexy. Ta Praha. Že bych si hned šla hrcnout na studenou dlažbu Náplavky v letních šatech a usrkávat víno. Ale rozhodla jsem se nepředbíhat. Proto jsem narazila klóbrc, karkulkovskou sukeň, mžourala do slunka a toulala se po pražských chodnících. 

A do příště budu doufat, že si třeba vzpomenu koupit baterky. Polepšit se. Více a lépe fotit. Chodit včas spát, čistit si zuby tři a půl minuty, chovat se mravně a zdravit starší lidi....

Do té doby se tu všichni mějte! :-)

Představte si... co míváme k večeři

Kolik večeří či rychlých obědů se dá vmáčknout do jednoho článku? To hodlám právě prubnout. A servírovat vám tak vše, pod čím se za poslední dobu prohýbal náš malý stůl. Snažím se totiž dbát na to, abychom společně zasedli ke stolu co nejvíce to jde. Žádný zhltnutí něčeho rychle u telky. Užívám si, když můžu prostřít a pak se společně ládovat tím, co jsem navařila. A tím v posledních týdnech bylo následující...

Často vařím různé polévky. Ty v zimě obzvlášť potěší. Jooo taková miska plná horké cibulačky... Musím říct, že pomalé restování cibule přes hodinu se vážně vyplatilo a polévka byla krásně nasládlá a voňavá. Pod krustou zapečené bagetky se sýrem ideální zimní véča. Jooo a ty koblížky jsem sice nasmažila s úmyslem, že je druhý den krásně posnídáme. Ale není vyloučeno, že pár se jich rána vůbec nedožilo.

Ale francouzské cibulačce může směle konkurovat i taková ryze česká kulajda. S řádnou dávnou čerstvého kopru, vajíčkem, bramborami, houbami, ani moc sladká, ani příliš kyselá...

A když je chuť na něco lehčího, salátem nikdy nepohrdnu. Taková klasika s rozpečeným camembertem se mi na talíři objevuje dost často.

Jednou z nejlepších kombinací je pro mě jistě zelené lupení doplněné o opraženou cizrnu s modrým sýrem.

A nebo baby špenát s kukuřicí společně s koláčem se zapečenými míchanými vajíčky. Recept na něj jsem přidávala už tu.

Maso nedělám zas tak často. Dřív jsem měla problém na něj vůbec sáhnout. Ale musím se pochlubit - často se pochlapím. A když jsem připravovala játra na víně s jablky, tak to k jejich čištění chtělo dávku kuráže. Ale šikovná Terinka to zvládla a ani trochu si u toho neublinkla. 

A premiéru jsem měla i s kachními prsíčky. Ty jsem naložila s pomeranči do balsamica a vína. Pak je osmahla na pánvi a upekla v troubě. S čertvou bagetkou a lahví Boujolais (od kterého jsem si samozřejmě hned zakecala čistý bílý běhoun) to byla vskutku fajnová véča.

Často ale sáhnu po luštěninách. Tu třeba polévka s červenou čočkou a rajčaty. Společně s domácími houstičkami. Olalááá...

A nebo náš novoroční oběd - na talíři nesměla chybět čočka na kyselo s vejcem a opečenou schwardsvaldskou šunkou.

Nebo špaldové špecle doplněné houbovou omáčkou podle Dity P. Recept je tady - dělávám ji taky dost často, na rychlovku třeba jen s rýží.

Různé celozrnné těstoviny často vyřeší dilema hladových chvil kolem poledne. S lehkou omáčkou ze smetanového sýra společně třeba s kukuřicí, pórkem a čerstvým baby špenátem.

Já miluju bramborovou kaši. Sic si ji připravuju jen pro sebe, ale aj tak. Nejlíp s filetem z našeho oblíbeného lososovitého pstruha.

Nebo když se k ní podává cider v dvojím podání - nemůžu být spokojenější. A to vinná klobása pečená s červenou cibulkou a jablky zalitá ciderem. A zbytek se samozřejmě "musí" dopít :-)

A když mám plnou mísu cizrnového kari z kokosového mléka s opečenými plackami, pociťuji opravdové štěstí. Jedno z mých nejoblíbenějších rychlých jídel. Připravené podle tohohle mého receptu, jen jsem cuketu vyměnila za uvařenou cizrnu.

S cizrnou u přítele teda většinou moc nepochodím, takže se jí láduju sama, ale tortilly s nějakou atraktivní náplní si se mnou rád dá, to joo. Tentokrát jsem je naládovala pomalu pečeným kuřecím prsíčkem, karamelizovanou cibulkou a modrým sýrem. A k tomu okurkový salát.

Snažím se svého dříve velkého odpůrce ryb přetáhnout na rybí stranu. Třeba pstruhem pečeným s mandličkami. A pak mu k tomu šoupnu kupu hranolek a sama chroupu salát s pečenou řepou.

Další oblíbená rychlovka z jednoho hrnce? Kuřecí kousky pečené s jarní cibulkou v omáčce ze smetany a kokosového mléka. S kurkumou a dalším voňavým kořením. K tomu jasmínová rýže a nesmí chybět stůl prostřený křiklavě a přeslazeně do růžova.

Dobrá hospodyňka pro pírko skáče přes plot nebo rozpižlá kuře a ždímá z něj co nejvíc to jde. Takže vykostí a ze skeletu už táhne vývar. Stehýnka obere a servíruje kuře na paprice. A prsíčka si odpočinula v marinádě s bílého jogurtu, kari a chilly a pak pomalu pekla a podávala s rýží a zelným salátem. 

A když šmoulinka už vaří makarony, ví, kdy je cedit - jak je voda osolena... Tak já po jejím vzoru dělám makarony (no dobře, jsou to kolínka) se sýrem a slaninou.

Brokolicová polévka co nevypadá nijak vábně, ani když se posype semínky. A celkový vzhled jídla se snažím maskovat nenápadnou a nenucenou aranží tulipánů... 

A kdy svému milému trochu závidím? Když si připravím salát. Byť sebelepší - se špenátem, rajčaty, mozzarellou a krutony, ale stejně pak trochu mlsně čučím na ty jeho hotdogy s karamelizovanou cibulkou a čedarem. No musím mu pak nenápadně trochu uhryznout, no...

Sic nijak objevné, i tak stále dobré. Bramboráky se šunkou a k tomu hlávka zelí podušená na sladko. 

Nic naplat, čerstvému pečivu odolat nedokážu. Už vůbec ne měkkému žitnému chlebu s máslem, vařeným vajíčkem. A k němu parádně štymuje špenátový salát s tuňákem.

A když se večeře stále zelená - je to tentokrát rozmašírovné avokádo s restovanými žampiony. Tuze velká dobrota. S opečenou a nalámanou tortilou, ať je v té zelené parádě co máchat...

No prokousat se až na konec nebylo vůbec lehké. Takže loučím se se všemi zavalenými naší krmí a budu se těšit zase příště. Snad brzy.. Hezký víkend, přátelé :-)

Jaké bývají večeře u vás?

Koláč s kokosovým krémem

"Růže (nebo taky tulipány) jsou rudé, 

koláč pln kokosu.

Valentýn je už všude, 

radši dáme si do nosu."

A po malé trapnochvilce poezie už raděj rovnou ke koláči. Bez zbytečného rozjímání či rozčilování se nad valentýnskou masírkou. Protože ten kokokosovej krém je tak dobrej, že jsem si ho udělala rovnou víc, abych ho mohla na tajňačku ujídat i když se po koláči zapráší. A taky že zaprášilo.

Receptem jsem se inspirovala při listování starými Apetity

(na malou formu o průměru cca 13 cm - na klasickou koláčovou formu bych množství zdvojnásobila)

těsto:

100 g hladké mouky, 60 g krupicového cukru, 50 g studeného másla, lžíce studené vody

krém:

300 ml kokosového mléka, 80 g krupicového cukru, 30 g másla, 20 g kukuřičného škrobu, 2 žloutky

+ 150 ml šlehačky, jahody a kokosové plátky

Mouku s cukrem a kousky másla jsem prsty prohnětla až do konzistence drobenky. Potom jsem cvrkla trochu vody, propracovala, zabalila do fólie a dala odpočívat do lednice asi na půl hoďky. Potom jsem těsto rozválela, namotala na váleček a opatrně přendala do formy, vmačkala, začistila okraje, propíchala vidličkou a dala péct na 180° asi na čtvrt hodiny. 

Mezitím jsem se věnovala krému. 2/3 kokosového mléka jsem vlila do hrnce, osladila a počkala, až se mléko zahřeje a cukr rozpustí. Ve zbylé třetině kokosového mléka jsem rozmíchala kukuřičný škrob a vlila do hrnce. Přidala jsem máslo na kousky, zašlehala a nakonec jsem vmíchala ještě 2 žloutky. Krém jsem zahřívala a míchala tak dlouho, dokud nezhoustl. Stáhla z ohně a nechala chladnout. Vlila jsem ho na těsto a dala chladit do lednice.

Kokosové plátky jsem dala zapéct do trouby zapéct, aby se krásně rozvoněly.

Nakonec už jsem si jen vyšlehala šlehačku, navrstvila ji na zchladlý krém, ozdobila jahodami a opraženým kokosem.

A tradáááá, hotovo! Láska na první kokosové zakousnutí...

Se srdcem na dlani i na lýtku

Zasvítilo slunko a mě hned popadla hrozná chuť na sukni a podpatky. Teda ne že by se v mém případě cupitání na pidišteklích považovat za nějaké velké podpatkování... Každopádně to bylo po dost dlouhé době. Poslední týdny mě totiž vždycky přepadne tak maximálně lenora a já se nasoukám do elastických džínů a vytahaného svetr. Celý apartní model završen naražením kulicha s bambulí. Takže když jsem jednou vyběhla ze dveří vzezřením mírně se odlišujícím od osmiletého kluka, dělalo mi společnost hnedle několik nových věcí. V zimních slevách mě sice nějaký to šopování vůbec nebavilo (záhada století!), ale něco málo se přeci jen zadařilo ulovit. A to tyhle parádňácké zdobené silonky a sukni, co je možná kratší, než by bylo záhodno. Ale neříkejme tomu odhalování velké části končetin nesoudnost, ale nezbytné okázání osrdíčkovaných punčošek.

pelerína - Gate, sukně - Ann Christine, silonky - Calzedonia, rukavice, kabelka - Orsay, boty - Bershka

Konec marnivého hlášení. Přeji krásný víkend :-)

Medová kavárna, co pohladí po duši

Znáte ten pocit, když někam přijdete úplně poprvé, přesto na Vás dýchne takový pocit bezpečí. Skoro až domova.... To na mně jakmile jsem následovala tuto šipku.

Došla jsem po ní totiž na kouzelné místo. Kde se starosti utápí v medovém cappucinu a pocit naprosté blaženosti stoupá s každým soustem nejlepšího medovníku, který kdy spatřil světlo světa. A šťopička medoviny nalité akorát po včelí prdelku už jen dotvoří takovou nejmedovější tečku ze všech.

Medová kavárna (facebookoková stránka) sídlí v Roztokách, malém městečku hned za Prahou. Vydat se k ní je jednoduché, stačí naskočit na Dejvické na autobus číslo 340, vystoupit na konečné zastávce Roztoky, Levý Hradec a odsud už je to jen co by kamenem dohodil. V sychravém a mrazivém zimním období Vás zahřejí kamna uvnitř, v zimní variantě, kde může s civěním do plápolajícího ohně přemítat, kdy asi nastane jaro a otevřou se brány venkovního posezení. 

Za teplejšího počasí se totiž kavárna přesune na velikou zahradu za domem, kde je plno květin, bylinek a hnedle taky plno úlů, díky kterým se tu pak podávají všechny ty medové dobroty. Zkrátka a dobře taková oáza klidu. 

My tam s přítelem chodíme děsně rádi. Panuje tu totiž vážně moc milá rodinná atmosféra. Cappucino tu má jednu z nejsametovějších pěn a když se nemůžu rozhodnout, jestli mám víc chuť na kafe či horkou čokoládu, už prosím o jedno "levohradecké potěšení" a mám to půl na půl. A jsem nejspokojenější. Navíc jen sousto toho krásně měkoučkého medovníku se skvělým krémem a ušla bych pro další světa kraj...

No a kdo by se mimo toho kavárenského povalování chtěl i trochu pokochat, tak i tomu tohle místo přeje. Kavárna je totiž tak mazaně situována hned cestou k Levém Hradci, prvnímu křesťanskému kostelu u nás. Odkud je taky mimo jiné krásný výhled na údolí kolem Vltavy. 

No mám to tu zkrátka a dobře fakt ráda. Od ruchu velkoměsta je ve skutečnosti jen skok, ale přitom se zdá být tak vzdálený. A kromě celé té vyzařující pohody celý dojem dotvoří už jen supr káva a nejmilejší majitelé.

No a já tam budu muset zase brzo zavítat a dopřát si svou pravidelnou dávku pohody a pohlazení po duši. A k tomu zvu i Vás, fakt to stojí za to :-)