Jak nám bylo blaze

Krásný den Vám všem, moji milí, zlatí!

Včera jsem s mým drahoušem vyrazila na celodenní výlet do matičky Prahy a že to byl pořádně náročný, ale náramně báječný den, bych Vám teď ráda pověděla.

Naše putování začalo už v brzkých ranních hodinách, kdy jsme se nasedli do nevětraného a nepohodlného vlaku a hoďku a půl se v něm pekly ve vlastní šťávě. Ale nevadí!

Náš program byl daný, bylo toho naplánováno dost, takže to chtělo hned z rána nějakou vzpruhu. No a kde jinde zahájit tak krásný den než snídaní u Paula. Objednali jsme si samé dobroty jako třeba briošku s malinami nebo sýrem a šunkou, ale co nás uchvátilo úplně nejvíc byly ty úúúúúžasné, křupavé a na jazyku se rozplývající croissanty! Ty jsme si museli ještě přikoupit, jak moc nám zachutnali.

A když jsme konečně dobaštili, vzali jsme si ještě s sebou na cestu krabičku plnou barevných makronek a vyrazili zase pojíst trochu kultury ještě před tím, než vstanou všichni ostatní turisté a slunce se do nás obuje v plné parádě. Takže jsme nemohli vynechat Karlův most a přes něj, že to vezmeme kolem Lenonovy zdi až na Petřín.

No jooo, ale to bychom nesměli zabloudit a po dlouhém drápání se do kopce zjistit, že vlastně jdeme úplně špatně a z druhé strany, takže jsme se vrátili a za nějakou chvíli jsme se napojili už na správný směr bohatší o nějaký ten první puchýřek. Řekli jsme si, že ale nejsme žádní žabaři a ku vrcholu Petřína se vydáme pěšky. No že jsem už v půlce funěla jak sentinel a rudla jako pořádně vyzrálý tomat, Vám ani radši popisovat nebudu.

Ale s odbíjejícím polednem, kdy nám slunce nic nadarovalo, jsme se konečně vydrápaly na vrchol a mohli se s chutí pustit do zasloužené makronkové odměny.

A když trochu povolila i má červeň z tváří, odvalili jsme se nacpáni sladkým cournout se zahradami. Rozhlednu jsem jako správný závraťář vynechala a cestou zpátky (už bez siláckých keců o žabařích) lanovkou jsem civěla do země, jen abych náhodou nezahlédla žádná "panorámata".

Pak už se nám pomalu zdálo, že jsme kulturně vyžití až až, takže jsme si to namířili jen kolem Národního divadla zpátky k Václaváku, s menšími zastávkami, třeba v MY na Národní, kde jsem si toho chtěla spoustu nakoupit, ale nakonec jsem byla vyvalená z toho, kolik tam toho vlastně je a nekoupila si zhola nic. Následovala zase menší načerpání sil poobědváním v Bageterii Boulevard a vzhůru do víru slev. Nevím, jestli jsem se nakonec vyřádila víc já nebo přítel, který si z krámů odnášel skoro srovnatelné množství úlovků jako já :-) Obešli jsme co se dalo a naše znavené a opuchýřované nohy snesly. Takže ještě před odjezdem jsme museli nabrat trochu kofeinové vzpruhy a vyvalili se na pohovku u cappuccina.

Příjezd před desátou s bouřkou v zádech nám ale nijak na skvělé náladě neubral, já si své nejopuchlejší nohy v životě (aneb ať žijí žabky!) doma naložila do vany studené vody a dnes to nevidím na žádné prudké pohyby. Teď se maximálně dobelhám k mrazáku pro domácí banánový nanuk a také že Vám popřeji krásný sváteční pátek. Zítra jsem tu jako na koni společně s úlovky z víru obchodů.

Přijměte mé srdečné gratulace, pokud Váš zrak doputoval až k tomuto poslednímu řádku a Vy mezi těmi všemi písmenky neusnuli nebo nepadli nudou :-)