Horalkou na suchu

Krásné pondělí vespolek! A to doslova :-)

Včera jsem se se vší slávou navrátila z prodlouženého víkendu na čistém vzduchu jesenickém. Trávila jsem čtyři dny na horách na chalupě. Původně jsem teda neměla v úmyslu se Vám tu ze svého působení v hornatých končinách vůbec vykecávat, neb za dobu mé nepřítomnosti se vážně nic zvláštního nestalo. Fakt žádná lavina na mě nespadla, ani jsem nepodávala zářivé výkony na svahu s knírem pod nosem. Ale mé blog-za-deníček-zaměňující já si opět duplo a takže servíruju fotky s mrzkou kvalitou a nicneříkající s doprovodem plytkých plků...

Kdo by čekal zasněžené kopce, když už pomalu kvetou bledule. Ale stejně jsem ve skrytu duše doufala, že když vyrazím do výšin, přeci jen si postavím toho prvního letošního "huhulála". Ale nic takového, bohužel. Spíš jsem si jen boty blátem zasvinila. Sněhu, byť pomálu, pouze na sjezdovkách. A já, co prkýnkům k nohám přitlučeným příliš neholduju a většinou se věnuju hledání té nejpoholnější lavičky, jsem si té zimní srandy teda moc neužila. Ale tý skoro jarní o to víc. Sluníčko mi pralo do očí, že jsem byla ráda, že jsem troje zateplené punčocháče vyměnila za sluneční brýle.... A procházka v tomhle krásném čase fakt bodla. 

Ale když bylo zrovna tak divně hmlisto a mně se nechtělo čekat na lyžující část výpravy pod kopcem, čekala jsem s nejchlupatějším členem rodiny v teple chalupy. A udržovala oheň. I když jsem ke krbu a kamnům přistupovala s opatrností hodné takového dovedy jako já a snažila jsem se, aby se lyžaři dočkali spíš jen teplého oběda než chalupy lehlé popelem... 

Ale je to dobrýýýý. Polínka hořela, plamen plápolal, čoud mě štípal v očích a tak jsme mohli společně se Samíčkem smutnit po společnosti společně a v teple. Při pořízení trapnofotky přední mobilokamerkou s hafanem nebylo utiskováno ani týráno žádné zvíře a Sam souhlasil s vystavováním jeho plnovousu. 

To jiná zvěř už měla o dost menší kliku. To když jsme se šli zahřát do jedné místní hospůdky, čekalo takového zvířomila jako jsem já, hned několik úleků za sebou. Co čekat U Grizzliho, že jo. Takže jeden párnutý medvěd přímo na zdi, další číhající u dveří. A nad stolem hejno vycpaných opeřenců, co by se mi za živa jistě do štrůdlu pustily. Ale takhle jsem ho naštěstí mohla spořádat celý sama a přitom se bát, jestli náhodou některý z těch strašáků neoživne. A do gatí jsem si málem cvrkla, když jsem se vydala na chodbu hledat latrínu a místo toho jsem málem vpálila do kaňoura Pepy. Fuj, to jsem se lekla!

Ale nejlepší část tohohle přiblbýho vykecávání je tu. Jíííííídlo. Ke korýtkům! Dopřávali jsme si, jak jinak. Upekla jsem eňo-ňůňo bábovku. A zase se chlubím. Ale fakt byla hrozně dobrá a brzo tu budu rozhodně mávat receptem.... A pak taky ňuňuuuu těstoviny. A zašli jsme si i na výbornou večeři. Dala jsem si noky se sušenými rajčaty, špenátem a mozzarellou. A ani jsem nedoufala, že by mohly být domácí - paráda. A přítel si na obří burger a že jsem byla tak hodná, trochu jsem mu s ním pomohla, když funěl, že už nemůže. Jsem prostě učiněná dobrota. Ne, to ten burger byl dobrota!

Tradáááá a konečně je konec. Taky bylo na čase, mám co dělat, abych se šla převléct a vyrazila do školy, dnes mi totiž začíná semestr. Takže hlavně pravou, do toho snad posledního bakalářského. Mějte se! :-)